Vždycky bude něco, co je třeba nastudovat
RNDr. Jana Suzová: Vždycky bude něco, co je třeba nastudovat
30 let SAKO Brno, a.s. – ROZHOVORY s pamětníky
SAKO Brno slaví 30 let od přechodu na akciovou společnost a někteří ze stávajících zaměstnanců byli u toho Bylo by škoda nezeptat se jich a připomenout si, jaké bylo Brno i SAKO v devadesátkách, na co vzpomínají a co se změnilo. Další ze zpovídaných je RNDr. Jana Suzová, která v SAKO Brno pracuje jako enviromentální specialistka.
SAKO a životní prostředí 1994 versus 2024. Jak se během těch 30 let měnily priority v enviromentální oblasti?
Před 30 lety se zákony teprve vyvíjely. Do roku 1991 byl v platnosti zákon z roku 1967, který – když to teď zjednoduším – říkal, postavte co nejvyšší komín, aby se emise rozptýlily na co největší vzdálenost. Původní zákon se zaměřoval především na regulaci tmavosti kouře. Proto se tehdy hodně stavěly elektrostatické odlučovače, což byl také případ naší spalovny, která byla vybavena pouze elektrofiltry pro ochranu životního prostředí.
V roce 1991 však došlo k zásadní změně s přijetím zákona o ochraně ovzduší, který byl silně inspirovaný německou legislativou. Povinnost vyhovět novým požadavkům měla i zařízení, která budou teprve uvedena do provozu. To se týkalo i naší spalovny, již dva roky provozované ve zkušebním provozu. S Českou inspekcí životního prostředí jsme dosáhli dohody, že jestliže uzavřeme smlouvu s dodavatelem technologie, že do poloviny roku 1994 dokončíme systém čištění spalin na parametry dle nové legislativy, tak umožní kolaudaci ještě před tímto termínem. Což se nám tehdy skutečně povedlo, navíc jsme vyřešili i problém dioxinů dávkováním aktivního uhlí do proudu spalin, které v té době nebyly legislativně vyžadovány. Po nás šlo do provozu pražské ZEVO, pak liberecké, ale jedině my v Brně jsme již měli vyřešené čištění spalin na dioxiny a pomalu jsme se již připravovali na to, abychom vyhověli nové legislativě z roku 2001, která nastavila ještě striktnější emisní limity.
Takže vlastně nikdy nekončící proces….
Je pravda, že legislativa se postupem času hodně zpřísnila, je složitější. Od direktiv, řešících výšku komínů a tmavost kouře se vyvinula detailní legislativa pokrývající široké oblasti, jako jsou obaly, zpětný odběr výrobků, ochrana ovzduší a nakládání s odpady aj. V honbě za čím dál přísnějšími limity, které jsou na úrovni detekční schopnosti analyzátoru se dostáváme do oblastí, které jsou prakticky již nezměřitelné. Například limity na těžké kovy se v průběhu let zpřísnily tisícinásobně, a my v SAKO Brno dnes máme na většinu škodlivin účinnost čištění přes 99 %.
Mám pocit, že veřejnost vnímá SAKO v enviromentální oblasti pozitivně. Žádné nutné zlo, ale přátelská, domácí, brněnská firma.
V době, v níž jsem vstoupila do „saka“, tak jsme byli jedinou spalovnou svého druhu v zemi a ve společnosti celkově panovala nedůvěra, až averze, vůči spalovnám. Také tehdejší legislativa stavěla využití odpadu v ZEVO na roveň skládkám!
Brno však mělo v tomto ohledu osvícenější veřejnost, což možná částečně souvisí s historií, kdy první spalovna nejen českomoravské kotliny, ale dokonce v Rakousku-Uhersku, která uměla vyrábět z odpadu elektrickou energii, byla uvedena do provozu v Brně již v roce 1905. Brňáci dobře vědí, že vozit odpad na skládku a nechávat jej tam svému osudu není to pravé a že odpad vhozený do černí popelnice může ještě posloužit tak, že se do domácnosti vrátí ve formě námi vyrobené tepelné, či elektrické energie…
Paní doktorko, Vy a SAKO, jak to tehdy vlastně začalo?
Před nástupem do SAKO jsem pracovala v laboratořích Výzkumného ústavu pletařského. Po roce 1989 se počet výzkumných ústavů snižoval a moje kolegyně odešla do laboratoře spalovny. Po čase jsem ji chtěla následovat, ovšem laboratoř v SAKO neměla tehdy volnou pracovní pozici, zato však zrovna potřebovali ekologa. Zkusila jsem to a z výzkumnice se stala ekologem, což se ukázalo být mým životním posláním, aniž bych to před 30 lety tušila.
Vzpomenete si na nějakou příhodu ze začátku Vaší kariéry?
Před lety se ještě nečistily spaliny od SO2, ani chlorovodíků, což vedlo k poklesu rosného bodu spalin. Při inverzi, kdy kouř z komína nebyl unášen větrem, kondenzovaly spaliny přímo v komíně a za bezvětří způsobovaly žluté skvrny na domech v Podstránské ulici. Obyvatelé si mysleli, že na ně stříkáme síru. Takže jedním z mých úkolů bylo prokázat, že nejde o síru, ale o oxid železitý. Postříkala jsem skvrny roztokem na identifikaci chloridu železitého, což vedlo k modrému zbarvení, potvrzujícímu přítomnost trojmocného železa. Takže domky pod Stránskou skálou se oděly do barev jako někde na řeckých ostrovech.
Pro majitele domů to tehdy žádná velká legrace nebyla, ovšem na téhle ilustraci je pěkně vidět, jak ohromný kus cesty jsme v oblasti ochrany životního prostředí za to čtvrt století ušli. Vždyť to, co dnes z komína vidíme, je v podstatě jen vodní pára. Spaliny jsou čím dál tím čistější, podíl škodlivin v nich, nahoře na komíně tj. ve výšce 125 metrů, tvoří devět tisícin procenta.
Kde je zdravěji, na Kolišti, nebo u komína?
Celý život, co jsem tady, tak dokazuji a snažím se vysvětlovat, že spalovny, alias zařízení na energetické využívání odpadu, neškodí životnímu prostředí, ale naopak.
Změnila se nějak struktura komunálního odpadu za 30 let?
Čtyřikrát ročně analyzujeme ve spolupráci se společností EKO-KOM složení směsného komunálního odpadu a sledujeme změny složení v čase. Z výsledků vyplývá, že podíl skla a kovů se za posledních téměř 30 let téměř nesnižuje, a to navzdory všem osvětovým kampaním. Na druhou stranu se významně snížil podíl papíru. Na přelomu tisíciletí podíl papíru v černé popelnici činil nejméně 20 %, dneska tento podíl klesá pod 10 %. Co se týče plastů, jejich podíl se v porovnání s dneškem se snížil jen mírně, z průměrných 14 až 16 % na zhruba 11 až 12 %.
A ZEVO budoucna? Nyní máme pět stupňů čištění spalin. Přibude časem šestý, sedmý…?
No, možná nás to nakonec dožene… I Němci nám říkali, že 20 let bojovali za legislativní uznání energetického využití a prorokovali, že nás čeká cesta stejně dlouhá. Dneska je energetické využití uznáváno jako směr smysluplného využití nerecyklovatelného odpadu, doba skládkování snad již končí, ale vidíte, opravdu to trvalo 20 let, než k této legislativní změně v roce 2010 došlo. Přestože se ví, že technologie ZEVO jsou lepší, že fungují spolehlivě, nemají vážné technologické problémy, tak stejně nemají nově plánovaná zařízení zrovna na růžích ustláno.
Nyní jsme technologicky na hraně toho, co stávající technika dokáže. Platí jednoduché pravidlo 80/20. Do 80 % účinnosti čištění spalin je jakékoliv zlepšení markantní při nízké investiční náročnosti a nad 80 % se již poměr efektivity versus finanční náročnost poněkud vytrácí. A my se v řadě parametrů pohybujeme na úrovni 99 %, přičemž zlepšení nad 99 % v reálu příroda již sotva pocítí. Pak už je to jenom drahé a efekt minimální, ale hesla o „zero emissions“ jsou stále aktuální politická témata.
Baví Vás práce stále tak, jako na začátku? Nemáte třeba pocit, že už všechno, znáte, umíte…
Když jsem po mých začátcích ve výzkumných ústavech přišla sem a tak člověk by řekl, že to bude taková jednoduchá, monotématická práce, ale najednou zjistíte, že na vás číhá a bude číhat škála problémů od anorganické chemie, organické chemie, fyzikální chemie, jednání s úřady, s ministerstvem, inspekcí, magistrátem, krajskými úřady… Ten široký záběr zájmů, problémů a vysvětlování na různých stupních mne vždycky fascinoval a pokaždé mě potěší, když se nám podaří věci posunout správným směrem. A i když si někdy myslím, že už mě nic nepřekvapí, vždy se objeví něco nového, co mě donutí znovu se učit a přizpůsobovat.
RNDr. Jana Suzová
Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy university v Brně, katedru anorganické chemie. Pracovala v chemické laboratoři Ústředního zkušebního a kontrolního ústavu zemědělského, ve Výzkumném ústavu pletařském, v Institutu pro testování a certifikaci.
Od roku 1993 je v SAKO Brno jako environmentální specialistou a odpadovým hospodářem. Náplní její práce je především problematika odpadů a emisí, spolupráce na připomínkování zákonů a vyhlášek MŽP. Byla členkou Meziresortní odborné skupiny pro POPs při MŽP. V roce 2004 ji ministr životního prostředí jmenoval členkou Rady pro odpadové hospodářství.
Na snímcích se svoji dlouholetou spolupracovnicí Ludmilou Stoupencovou, dále s bývalým ředitelem Karlem Peroutkou a s bývalým ředitelem ZEVO Milanem Koňaříkem
