45 let popelářem a …práce mne furt baví
45 let popelářem a …práce mne furt baví
30 let SAKO Brno, a.s. – ROZHOVORY s pamětníky
SAKO Brno slaví 30 let od přechodu na akciovou společnost a někteří ze stávajících zaměstnanců byli u toho Bylo by škoda nezeptat se jich a připomenout si, jaké bylo Brno i SAKO v devadesátkách, na co vzpomínají a co se změnilo. První ze zpovídaných byl pan OLDŘICH HANÁK, který v naší firmě svážel odpad. Minulý čas je na místě. V létě odešel pan Hanák na penzi. Rozhovor vzniknul těsně před jeho odchodem do důchodu. Doufáme, se mu v něm líbí – alespoň tak, jak se mu líbilo v SAKO.
V SAKO Brno jste strávil většinu pracovního života. Litoval jste toho někdy?
Nelitoval. A nikdy jsem neměl myšlenky na odchod, libí se mi furt. Dělal jsem tady už dříve, do Technické a zahradní správy města Brna ( předchůdce SAKO Brno) jsem nastoupil někdy kolem roku 1980, pak jsem chvíli odešel dělat soukromě a v roce 1991 jsem se vrátil. Když jsem byl mladý, nedovedl jsem si představit, že vydržím na stejné pozici tolik let. No a vidíte, pořád stejné místo, pořád popelář. Už celkem přes 45 let.
Jak jiné je Brno za dobu, co svážíte? Průjezdnost ulic, zvyklosti řidičů…
Tehdy v popelnicích býval skoro jen popel, mnohdy i s vodou, jak jej v popelnicích po vynesení z kamen hasili. Bylo to extrémně těžké, používaly se pásy s háky, zástěra. Práce mi přišla rychlejší, ale hodně těžké popelnice se musely zvedat, někdy i ve dvou. Teď je to lehčí, nakladač si to vezme sám, tehdy jsme mívali stará auta, tak zvané Bobry. Na druhou stranu, na silnicích byl větší klid, ještě v nich neparkovalo tolik aut, takže bylo místo, kam vynášet popelnice.
Změnilo se za těch 30 let chování lidí k popelářům? Když k nim jedeme vysypat kýbl, jsou zdvořilejší než tehdy, nebo naopak?
Každé Vánoce jsme dostávali štamprli, dárečky, cukroví, a když na nás nějaký neruda, co ho třeba rušil zvuk při výsypu popelnic, zavolal policajty, tak lidé vyšli z domu a křičeli na ně, ať nás nechají na pokoji, že jsme jejich popeláři a dobří kluci…
Jednou se mi chtělo se mi akutně odskočit a nebylo kde, tak jsem v rychlosti skočil do lékařského domu a zeptal se doktora, a ten řekl, že se nemám se vůbec ptát, je to samozřejmost a kdyby mi někdo něco řekl, nemáme to řešit. Jasně, že čas tak trošku upravuje vzpomínky, ale zdálo se mi všechno tak nějak méně uspěchané, klidnější.
Tolik let s lidmi v brněnských ulicích, to musí být spousta příběhů, zajímavých historek.
Povím vám, jak jsem zažil výslech s tuzérem... V devadesátých letech, kolem svátků, si nás pozvali na pohoštění. Když jsme vešli dovnitř, uviděl jsem uniformu. Uniformovaný nás usadil, nabídl něco k jídlu a pití a začal se vyptávat. Asi tak, jak měl ve zvyku z práce… Po pár minutách „výslechu“ přišla jeho žena, s tím, aby nás nechal na pokoji, že máme těžkou práci, ale tu hned poslal pryč a nerušeně pokračoval v dotazování... Když už jsme konečně mohli odejít, tak ještě řekl, že nás bude sledovat z okna, ale na druhou stranu dal nám stovku, což tehdy byly jinačí peníze.
Ještě bizardnější bylo, když nás o vánočním svozu pozval dovnitř prý na ochutnávku cukroví nějaký pán, ale jakmile jsme vešli, začal se svlékat. Hned jsme chtěli utéct, což se mu nelíbilo, ale nakonec jsme vyvázli bez následků 😊
Na závěr – i vzhledem k Vašemu odchodu do důchodu – odpusťte nezdvořilou otázku. Co Vaše zdraví?
Jsem v pohodě, záda mě nebolí, jen třísla pobolívají… A v tu chvíli nám do rozhovoru skočí řidič: „To nejen já abych se styděl za svoje břicho, když si v létě pan Hanák sundá tričko…“ a hned doplňuje zážitky s panem Olinem. Vzpomínám, jak volal pan Hanák na firmu, že nemůže pokračovat v práci, musí se převléct, že vylezl z jámy, byl po krk v betonu. Na ulici Francouzská zadělávali jámu, nebyly umístěny ochrany a spadl do toho čerstvého betonu. Nějak se vyškrábal ven, šel se převléct a pokračoval, jako by se nebetonovalo.
Nebo jsme viděli, jak těsně vedle něj dopadla televize, kterou někdo vyhodil z druhého patra ve vnitrobloku. Tak nějak nám popelářské štěstíčko občas vyjde naproti.
Ze svého fotoarchivu připojil pan Hanák fotky z popelářského koutku hospůdky Na Houpačce na ulici Stará. Byl to opravdu koutek jen pro popeláře a přizvané, nikdo jiný tam nesměl sedět. Tato privilegia dokreslují montérky brněnských popelářů na zdi. Na fotce je Olin Hanák s přítelkyní a kolegou Laďou Jarolíkem. Rok 2010
