Historie společnosti SAKO Brno

Nejstarší známý doklad o svozu odpadu z brněnských domů pochází z roku 1835. První oficiální Řád o čištění města pak vyšel v roce 1840 a týkal se domů uvnitř hradeb města. Sběr odpadků už tehdy probíhal v pravidelných intervalech, kdy v předem určený den městem projížděl vůz a ohlašoval se obyvatelům cinkotem zvonce. Ti na toto znamení vynášeli odpadky před dům a sypali je na vůz popelářů. 

Roku 1882 vyšla v Brně nová vyhláška, která již přesně definovala, v jakých ulicích, v jakých dnech a v jakou denní dobu se bude odpad dvakrát týdně vyvážet. Vzniklo první oficiální místo pro odkládání stavební suti. Od roku 1894 měli majitelé domů povinnost udržovat čisté chodníky a bylo zakázáno na ulicích a veřejných místech odkládat jakýkoliv odpad. V tomto období také Brno poprvé definovalo, které druhy odpadu (suť, slámu, kamení…) není město povinno od občanů odebírat. 

Za nápadem postavit v Brně spalovnu odpadu stál brněnský radní a profesor zemědělské chemie Max Hönig. V roce 1900 začal laboratorně zkoumat procentuální složení brněnských odpadků, aby zjistil, zda budou hořet bez přidaného paliva. Protože výstupy měření vypadaly nadějně, vznikla v roce 1902 komise, která měla za cíl prozkoumat tehdejší dostupné technologie spalování domovního odpadu. Členové komise postupně navštívili několik zařízení v Německu, a v roce 1904 dokonce proběhlo zkušební spalování celkem dvou vagónů brněnského odpadu v kolínské spalovně. Tento pokus dopadl výborně, a tak ještě na podzim roku 1904 Brno zahájilo stavbu vlastní spalovny.

Spalovna (tehdy smetárna) byla uvedena do provozu v srpnu roku 1905. Pracovala 11 hodin denně a odpad do ní svážely z celého Brna koňské povozy. 

Z nich se odpad shazoval do zahloubeného zásobníku. Odtud jej dopravoval elektrický transportní pás do zásobníku nadpecního. Cestou odpadky procházely dvěma rotujícími válci, které drtily objemné předměty. Do podavače nad spalovacími komorami se odpad pomocí bidel postrkoval ručně. Pára z kotlů roztáčela Parsonovu turbínu a díky provozu spalovny tak bylo možné dodávat do městské elektrické sítě střídavý proud o výkonu 220 kW při napětí 2 200 V. 

Škvára procházela dalšími úpravami a prodávala se jako stavební materiál. Bývalo jí průměrně 50 % hmotnosti spáleného odpadu. Využití našel i popílek, který se používal při přípravě malt a při betonových pracích.

O první předchůdce popelnic v Brně se zasloužil tehdejší ředitel brněnské spalovny pan Kandera, na jehož návrh se Brno pokusilo zavést takzvaný bezprašný systém sběru domovního odpadu. Brno začalo pronajímat speciální hranaté kovové nádoby, jejichž ústí přesně zapadalo do otvorů v plechových kontejnerech, které se v ulicích Brna objevily jako vozy popelářů. Z původních 50 (rok 1909) se jejich počet vyšplhal až na téměř 5 000 v roce 1917. Tehdy se však kvůli probíhající válce a nedostatku personálu, který by obsluhoval speciální vozy, odpadky znovu musely sypat na otevřené vozy.

V této době také u spalovny probíhaly snahy o zřízení a provoz sušárny brambor nebo výrobu škvárových cihel. Tyto projekty však nebyly úspěšné a byly brzy ukončeny.

Počátkem 20. let se v Brně začal po vzoru amerických měst zavádět nový způsob sběru odpadků. Město začalo umisťovat nové válcovité nádoby na odpad z plechu přímo v domech. Plné nádoby se nakládaly na vozy a odvážely do spalovny nebo na skládky, jiný vůz pak rozvážel zpět nádoby prázdné.

Touto dobou už nestačila původní kapacita spalovny, proto se odpadky rozvážely i po mnoha brněnských smetištích. 

V roce 1929 se původní vozový park složený jen z koňských povozů rozšířil o čtyři parní nákladní automobily, takzvané sentinely, díky nimž bylo možné odvážet plné popelnice a současně z přívěsu skládat popelnice prázdné.

V roce 1938 proběhl v Brně rozsáhlý průzkum odpadů, jehož výsledky se měly stát jedním z podkladů pro výstavbu nové spalovny. Rozbor ukázal, že tehdejší odpad obsahoval zhruba 6 % dále využitelných surovin (papír, guma, kovy, sklo a další). Potenciální nová spalovna se tak měla stát také ústřední sběrnou a třídírnou těchto využitelných odpadů. Projekt bohužel zastavila 2. světová válka. Tou dobou už bylo provozování původní spalovny z roku 1905 neudržitelné, a tak byl její provoz roku 1941 ukončen. Brněnský odpad se následně svážel především na skládku do Černovic. 

V roce 1944 zasáhly letecké útoky spojenců i budovu spalovny. Ta v té době stále fungovala jako zázemí, sklad a garáže, a Brno tak přišlo o svůj tehdejší odpadový vozový park, který čítal 5 kukavozů, 4 sentinely a 2 nákladní auta. Zničeny byly také 2 tisíce popelnic.

Po válce tedy bylo nutné systém sběru a svozu odpadu z domácností vytvořit zcela znovu.

Nový řád o svozu popelnic ve městě Brně nařizoval sběr odpadu už pouze do dvou typů popelnic o objemech 110 nebo 160 litrů. Za odvoz odpadu byly vybírány stanovené poplatky. 

V roce 1951 město založilo nový podnik s názvem Technická služba města Brna, která se mimo jiné zabývala i úklidem města. Součástí Technické služby města Brna se stal i provoz městské smetárny, jež měla na starosti právě svoz domovních odpadků. Roku 1953 se správa městské smetárny přestěhovala na ulici Černovickou. Jen o rok později v Brně jezdilo 7 kukavozů a bylo registrováno přes 30 tisíc stodesetilitrových popelnic. Poplatek z jedné popelnice byl v roce 1957 stanoven na 40 Kčs.   

V roce 1964 v Brně sváželo odpad již 27 kukavozů a registrováno bylo přes 53 tisíc stodesetilitrových popelnic. Koncem 60. let se na pořad dne rovněž vrátily úvahy o nové spalovně a bylo provedeno několik rozsáhlých studií. Definitivní rozhodnutí o výstavbě nové spalovny padlo v roce 1971, v roce 1975 pak bylo vydáno územní rozhodnutí. 

V tuto dobu se společně se vznikem sídlišť v ulicích objevily též první kontejnery s obsahem 1 100 litrů, které vyvážely nové kukavozy se značkou BOBR. Typickou barvou tohoto období pro auta i služební oblečení pracovníků byla oranžová. 

Stavební povolení pro novou spalovnu bylo vydáno v roce 1984, stavba byla dokončena v roce 1988. Jednotlivé kotle K1, K2 a K3 se do zkušebního provozu uváděly postupně během roku 1989. V nepřetržitém provozu spalovny začalo pracovat celkem 94 zaměstnanců a vjezd do spalovny doplnila dnes již typická dekorační brána.

Společenské změny po roce 1989 ovlivnily i nakládání s odpady. V roce 1991 vznikla příspěvková organizace města Brna s názvem Spalovna a komunální odpady – SaKO –, která převzala péči o svoz a likvidaci odpadu ve městě Brně. V této době také probíhaly úpravy na nově otevřené spalovně zohledňující nové požadavky na kvalitu ovzduší, na niž před rokem 1989 nebylo nutné brát zřetel. Postupně se také proměnil typický oděv popelářů z oranžového na červeno-bílý.
V Brně na Lesné vzniklo první sběrné středisko odpadu – ekodvůr.

V tomto období se začala psát historie společnosti SAKO, jak ji známe dnes. Z příspěvkové organizace se v květnu 1994 stala akciová společnost, jejímž 100% vlastníkem je město Brno. 
Ve spalovně byla do provozu uvedena nová technologie: zařízení druhého stupně čištění spalin. Díky tomu brněnská spalovna splňovala emisní limity platné v EU, jíž jsme přitom ještě nebyli členy. Mimo to byl v roce 1995 do spalovny instalován lis a zařízení pro balení odpadů. 

V roce 1998 začalo SAKO v Brně rozmisťovat kontejnery pro sběr skla. O rok později pod správu společnosti SAKO přešla všechna brněnská sběrná střediska a SAKO bylo pověřeno likvidací nelegálních městských skládek odpadu. Rovněž se objevily první kontejnery na sběr použitého textilu.

Období po roce 2001 se neslo ve znamení příprav významné přestavby a modernizace spalovny, které zaštiťoval projekt s názvem Odpadové hospodářství Brno. V roce 2002 společnost SAKO úspěšně zavedla systém řízení kvality dle ISO 9001:2001. Pro zákazníky byla zřízena zelená linka a vznikl vzdělávací sál pro účastníky exkurzí. V roce 2001 se objevily první kontejnery na PET lahve a v roce 2002 na papír.

Zmíněný projekt modernizace spalovny se do realizační fáze přesunul v roce 2008 a modernizace byla dokončena v roce 2011. Díky projektu se výrazně zlepšila ekonomická efektivita spalování a navýšila kapacita spalovny, proběhla implementace nejnovějších technologií pro čištění ovzduší, začala fungovat nová dotřiďovací linka, nově byla instalována parní odběrová turbína, došlo k významné rekonstrukci komína a modernizací prošel také úsek škvárového hospodářství.

Také v následujícím období pokračovala modernizace společnosti SAKO Brno, a to jak areálu na Jedovnické, tak na Černovické, kde sídlí divize Svoz odpadu. 

Rozvíjela se síť sběrných středisek odpadů, vznikly nové ReUse a ReNab pointy, po městě přibývala stanoviště podzemních a polopodzemních kontejnerů. Modernizací prošel též vozový park, který se rozrostl o ekologické vozy na stlačený plyn. 

Od roku 2021 SAKO Brno sváží biologicky rozložitelný odpad z nádob umístěných na veřejně přístupných místech. V areálu ZEVO SAKO Brno je realizována stavba horkovodní výměníkové stanice s návazným horkovodním potrubím, čímž se prohlubuje spolupráce s Teplárnami Brno. Od roku 2021 je také v provozu absorpční tepelné čerpadlo, které zvyšuje účinnost spalovenského zařízení společnosti a z důvodu zvyšování množství naváženého objemného odpadu je do provozu uveden velkokapacitní drtič odpadu.

V roce 2022 do brněnských ulic vyráží první svozové vozidlo v ČR, které jezdí 100% na elektřinu.

Významný milník představuje rok 2023, kdy byla v areálu SAKO Brno na Jedovnické spuštěna první automatická třídicí linka v ČR a o několik měsíců později byl otevřen velkokapacitní sběrný dvůr, který je přístupný veřejnosti i podnikatelům.