Trojitý salchow s popelnicí na ledě Osvalda Pokorného
Práci v SAKO dávám rok, maximálně dva, řekl si v prosinci 1992 Osvald Pokorný. No a letos „cviká“, jak se v popelářštině spisovně řekne “ukončení pracovní doby“, už třicátou třetí sezónu.
Jak se změnilo doba za ty tři dekády? Atmosféra a tak…
To je sakra velký rozdíl. Mám pocit, že tenkrát jsme s kolegy přeci jen drželi víc při sobě. Můj typický pracovní den je stejný jak tehdy, tak teď. Snad až na to, že dříve, když jsme si práci odvedli, tak se šlo domů a nikdo neřešil "cvikání" a podobně. Hlavně jsme utekli tomu největšímu horku.
Jak jste vlastně k značce „SAKO“ přišel?
Práci mně tehdy zařídil strýc, jen mně nikdo nedal vědět, že mám nastoupit. Naháněli mě dva dny, v té době jsme neměli telefon, ale nakonec se to podařilo vyřídit přes otcův telefon. Počítal jsem s tím, že v práci zůstanu tak maximálně rok, ale jsem tady spokojený a práce mne pořád baví.
A jak jiné je Brno? Průjezdnost ulic, řidiči…
Brno se za ty roky rozrůstá, průjezdnost je hodně špatná, o řidičích raději ani nemluvím. Práce tehdy byla zas pro změnu namáhavější, popelnice se nosily na opasku. Jeden mám do dneška a používám ho.
Co lidi? Když k nim jedeme vysypat kýbl, jsou zdvořilejší než tehdy?
Dřív jsme byli pro lidi „páni popeláři“, chovali se k nám s respektem, ale teď jsme pro některé póvl. Nadávají nám, proklínají nás … Měli by si zkusit jaké by to bylo, kdybychom nevyváželi, tak jak to kdysi bylo v Itálii.
Máte nějaký rok, který Vám utkvěl v paměti?
Nevím už který rok to bylo, ale najednou jsme nevěděli, jestli si nemáme vzít brusle. Pršelo a téměř okamžitě zmrzlo. Na druhou stranu to bylo dobré v tom, že jsme si popelnice mohli posílat skoro přes celou ulici… Býval tady dobrý kolektiv, to jsme se hodně nasmáli.
Prý jste se nedávno stal členem nějakého elitního popelářského spolku?
Rok, dva zpátky už patřím do klubu těch, co málem někoho vysypali. Naštěstí jsem si včas všiml, že z kontejneru na papír čouhají lidské prsty … To jsem ho hned seřval na tři doby. Pak si ho všichni kolem natáčeli, jak leze ven, no měl teda co dělat.
